Přesvědčení konzervativců, že se ve společnosti podaří obnovit vzájemnou důvěru mezi voliči a politickými elitami a důvěru společnosti k tradičnímu politickému uspořádání se střídáním vlád pravého a levého středu, trpí několika nesamozřejmými předpoklady, které nelze zajistit ani změnou politické rétoriky. Nejbizarnější je iluze, že lze do veřejného života vrátit křesťanské hodnoty bez křesťanství... 

Číst dál...

Především Rady zkušeného ďábla, ale i jiné knihy anglického duchovního autora C. S. Lewise patří mezi českými katolíky k nejoblíbenějším – a mnoho z českých katolíků ani nechce věřit, že Lewis s nimi napatřil do stejné církve, nýbrž byl anglikánem.

Nedávno jsem si pořídil životopis C. S. Lewise, který napsal Colin Duriez; o tom, proč Lewis, představitel britské  „high church“, nezkatoličtěl, se tam sice nepíše, ale z náznaků lze leccos vyvodit. Lewis pocházel z protestantské rodiny ze Severního Irska. Je pravda, že pravděpodobně díky předčasné smrti matky a jisté tvrdosti otce víru v mládí zcela opustil, jisté protestantské kořeny však v jeho mysli zůstaly.

K víře se vrátil z velké části díky vlivu spisovatele J. R. R. Tolkiena (měli takový typicky anglický debatní klub). Tolkien byl velmi zásadový katolík (zajímavá je sbírka jeho dopisů, které psal svému nejstaršímu synovi – katolickému knězi). Když se Lewis rozhodl stát se anglikánem, Tolkiena to velmi zklamalo, doufal, že Lewis přijme katolickou víru. Ovšem přihlásit se ke katolické víře v Anglii v první polovině 20. století nebylo nijak snadné; stávajícím katolíkům se jejich víra tak nějak tolerovala, ale přestup k „římanům“ byl pořád ještě „silné kafe“.

Mám však dojem, že Lewis příslušnost ke konkrétní denominaci tak úplně neřešil...

Číst dál...

Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!

Číst dál...

To slovo jako by si na mě počkalo na konec Roku milosrdenství: „Milosrdenství vítězí nad soudem.“ Je to slovo z Listu Jakubova, 2, 13. Jak to, že jsem si toho dřív nikdy nevšiml? Představa, jako by Bůh poměřoval, v jedné ruce odsouzení a v druhé milosrdenství, nebo jako by před ním soupeřily soud a milosrdenství – ta mi zazněla nově!  Tady je soud – a tady je milosrdenství, ale milosrdenství vítězí nad soudem! 

Číst dál...

Ženeva byla nazývána protestantským Římem. Toto pojmenování je pravdivé pouze částečně. Kalvín by jej jistě byl odmítl, on, který smýšlel o Ženevě jenom jako o „arše na velkých vodách potopy“. To, co Řím znamená pro katolíka, zároveň vnitřní vlast jeho věrnosti, centrum, odkud pramení všechna oprávněná autorita, místo, kde od dob svatého Petra po současného papeže svatá přítomnost reprezentuje viditelně Krista – je zřejmé, že Ženeva toto pro kalvinisty není, nikdy nebyla. Ale v širším slova smyslu Ženeva v časech, kdy tam přebýval reformátor a kdy tolik zneklidněných duší k ní obracelo svůj zrak, vykonávala roli duchovního centra...

Číst dál...